Rozkaz KSČ: Ihned zničit!

17. ledna 2007 v 18:29 | Petricek
Několik měsíců trvala nejzuřivější část kampaně komunistických médií proti Chartě 77. Dokument si přitom řadoví občané nemohli přečíst. Tehdejší tisk, rozhlas i televize nabídly jen nadávky a urážky.
Žena za pultíkem Jiřina Švorcová
Chátra 77, samozvanci, zrádci, ztroskotanci, odpadlíci, škrabálci. Za to, že připomněli režimu, k čemu se nedlouho předtím sám zavázal, dočkali se signatáři Charty 77 nadávek a ostouzení v míře běžné naposled v padesátých letech.

Akce hrstky odvážných upoutala před třiceti lety nejdříve pozornost zahraničních listů. A Husákův režim poprvé po dlouhých sedmi letech už musel na fakta o represích reagovat. Brzy však donutil dělníky i umělce, aby pravdu o situaci v zemi svými podpisy odsoudili. Díky materiálům tajné policie i jejím agentům v řadě redakcí vznikla série pomlouvačných textů a pořadů, rozhlas a televize oprášily denunciační dokumenty natočené v minulých letech. Rudé právo, rozhlas a televize - slovy někdejšího ředitele Československé televize Jana Zelenky - "v jedné frontě rozcupovávaly hlavní organizátory a autory charty před očima veřejnosti, ba svlékaly je donaha - řečeno obrazně i doslovně - aby naši občané rychleji a zřetelněji rozpoznali a pochopili, o koho jde, a tím také, o co jde". Tehdejším médiím se podařilo využít herce i zpěváky, kteří v Národním divadle či Divadle hudby neměli odvahu nepodepsat antichartu. Samotné Chartě ale média v důsledku spíš pomohla, v obavě z opozice a nutnosti na ni reagovat poskytla publicitu - byť nezáviděníhodnou - morálně pevným, jména mnohých z nichž veřejnost slyšela poprvé od potlačeného pražského jara.

Na prohlášení Charty 77 zareagovaly nejdřív západoevropské deníky. Protest disidentů se poprvé na veřejnosti objevil ve francouzském Le Monde, ve večerním vydání z 6. ledna 1977. Několik hodin předtím, krátce po poledni, zadržela československá tajná policie spisovatele Ludvíka Vaculíka, herce Pavla Landovského i autora textu a jednoho z prvních mluvčích Charty Václava Havla. Nazítří ráno si o tom, jak jsou pošlapávána lidská práva v Československu, které se necelé dva roky předtím ve finských Helsinkách zavázalo k jejich dodržování a chránění, bylo možné číst v anglických i newyorských Times či německém listu Frankfurter Allgemeine Zeitung. Na trochu jinou publicitu, než jakou jim krátce potom věnovaly BBC, Svobodná Evropa či Hlas Ameriky, si chartisté v ČSSR počkali jen pár dní.

Že všechno není, jak normalizátoři léta předstírali, si mohli všimnout už den po zadržení Havla a spol. abonenti Rudého práva. Tajemný, málo konkrétní text na druhé straně se i titulkem ptal "čí je to zájem". Nezazněl ještě název "Charta", první zmínky o Havlovi, Vaculíkovi či Jiřím Pelikánovi už ano. Čtenář se zatím nedozvěděl proč, ale mohl se už spolu s listem tázat "o jaká lidská práva může jít panu Havlovi, který vyrůstal jako milionářský synek a dodnes nezapomněl dělnické třídě, že jeho rodinnému klanu zarazila všeliké podnikání".

Proč zatím nekonkrétní zmínky o blíž nepopsané akci, a proč už konkrétní jména? Sám první výstřel Rudého práva napovídá, že komunistická strana má poprvé po dlouhé době co dělat s důrazným nesouhlasem vůči své politice. Mlhavý elaborát o "milionářském synku Havlovi" vyšel 7. ledna a ještě týž den se urychleně radí předsednictvo ústředního výboru KSČ. Usnesení, které následně přijímá, vede k zesílení represe a k velké kampani na podporu režimu a zároveň ostouzení Charty 77. "Po dlouhé době je to první projev opozice, s kterým je seznámena veřejnost a který je veřejně propíraný," připomíná historik Petr Cajthaml z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

Pět dní nato udeřil státní aparát naplno. Štafetu pomluv odstartovalo Rudé právo, deník komunistické strany, největší v zemi nejen rozměrem (už jeho formát, větší než všech ostatních listů, byl privilegiem, neboť publikování omezoval režim také příděly papíru), ale i nákladem - v celém období vlády KSČ se náklad Rudého práva pohyboval kolem milionu výtisků denně.

Text, jehož titulek Ztroskotanci a samozvanci předznamenal tón následující mediální masáže, s nádechem rétoriky padesátých let splétal poetická přirovnání s nevybíravými útoky proti signatářům i západním médiím. "Čas jí není přízniv. Zůstala trčet jak omšelé kameny v horské bystřině, marně se pokoušejíc čelit přívalu vod. Doba se přes ni přelévá a ona obrůstá mechem zapomenutí," básnilo Rudé právo o vysoce aktuální Chartě, "protistátním, protisocialistickém, protilidovém a demagogickém hanopisu, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu", o Chartě, kterou v dalších týdnech pojmenovávalo většinou jen jako "pamflet" či "tzv. chartu" (záměrně s malým "ch").

Pro signatáře našel list jen slova podivného opovržení - kromě "zavilého antisocialisty" Havla si všiml "věrného sluhy imperialismu" Pavla Kohouta, "zkrachovalého politika" Jiřího Hájka, "reakčního profesora" Jana Patočky, "notorického reakcionáře" Václava Černého či "mezinárodního dobrodruha" Františka Kriegela.

"Žádný lživý pamflet nemůže popřít dějinnou pravdu," zakončilo Rudé právo úvodní provolání k Chartě 77, aniž by jakkoli věcně reagovalo na její obsah. V následujících dnech nabídlo spolu s dalšími listy i státní televizí a rozhlasem pravdu svou. Až do konce ledna vycházely rozhořčeně odmítavé reakce, podepsané dělnickými kolektivy ze všech míst republiky. Jak z archivních materiálů vyčetl historik Petr Cajthaml, ústřední výbor KSČ si přitom pochvaloval, že v drtivé většině všichni, které k tomu stranické organizace různých úrovní vyzvaly, protest podepsali, aniž by si předtím chtěli Chartu přečíst. "Ani sebevětší naivka nemůže od nás očekávat, že dáme slovo rozvratníkům hanobícím naši socialistickou společnost," vysvětlovalo Rudé právo, proč text neuveřejnilo. "Musím říct, že jsem samozřejmě podporoval politiku KSČ směrem k Chartě," řekl před čtyřmi lety historiku Miroslavu Vaňkovi pozdější šéf Rudého práva Zdeněk Hoření, který v lednu 1977 působil jako zástupce šéfredaktora. "Mně ale vadila každopádně jedna věc, a to, že jsme psali o něčem, co jsme čtenářům nedali k přečtení. To znamená text Charty," dodal.

Koncem prvního měsíce roku 1977 se strategie otáčí. Režim přiměl nebývale velké množství "dělníků ducha" - herců, zpěváků a dalších umělců - vyslovit mu podporu prostřednictvím tzv. anticharty. Od pátku 28. ledna, kdy její text na shromáždění v Národním divadle přečetla "žena za řečnickým pultem" Jiřina Švorcová, podepsalo antichartu na devět tisíc kulturních pracovníků. První velká zpráva o antichartě vyšla v Rudém právu nazítří, v sobotu 29. ledna, zřejmě i s ohledem na větší a čtenářsky zajímavější obsah právě sobotního vydání. Čtyři měsíce nato, kdy Rudé právo zveřejňuje překroucený text dopisu vězněného Václava Havla generální prokuratuře, nejintenzivnější část kampaně končí. K jejím nejtemnějším okamžikům patří 22. březen, kdy Rudé právo ke smrti profesora Jana Patočky, jenž zemřel několik dní předtím po vysilujícím výslechu tajné policie, poznamenalo: "Přesto však ti ,mladí a zdraví' poslali do přední linie profesora Patočku... Věděli, že v prosinci prodělal vážnou srdeční krizi, přesto ho podněcovali do tohoto oboje proti lidu. (...) Někteří jeho přátelé dokonce cynicky prohlásili, že ,když zemře, tak nám to pomůže'."
Jiný způsob propagandy
Veřejný proces s Plastic People of the Universe na podzim 1976, kdy setkáním budoucích signatářů v soudní síni také vznikají zárodky pozdější Charty 77, spouští podle historika Cajthamla znovu období, kdy opět nabývá na významu negativní propaganda. Jejím prostřednictvím systém zdůrazňuje, že je ohrožen, čímž ospravedlňuje represivní opatření, a upozorňuje na své nepřátele a veřejně je ostouzí a zároveň potřebuje mít dojem, že všichni stojí za ním. V minulosti se tak režim, ne ještě zcela jistý sám sebou, choval po únoru 1948 a v první polovině padesátých let, naposledy pak v letech 1969-1970. "Tak masové to ale nebylo ani po potlačení pražského jara, tehdy se souhlas, zejména se vstupem vojsk varšavského paktu, vynucoval spíš individuálně," podotýká historik.

Normalizátoři se nyní mohou spolehnout na systém, který v té době už několik let promyšleně budují. Jednak v médiích na rozdíl od předběžné cenzury z doby před rokem 1968 uplatňují princip následných represí za závadný obsah. A taky autocenzuru - za případné prohřešky už není trestán cenzor, ale vždy už jen redaktor. Systém autocenzury jako "dokonalé perverze" vystihl spisovatel Vojtěch Steklač, jehož slova z roku 1988 citovala ve výše zmíněném sborníku Slavěna Rohlíková: "Říká se: cenzura - zlá věc. Jenže cenzor, který provádí zásahy v tvém rukopise, je konkrétní člověk z masa a kostí. Zánikem cenzury jako instituce dochází k tomu, že připomínky k tvému textu se anonymizují. A to je první rakovinná buňka v tkáni potenciálního díla. A dál. Cenzura se zákonitě přenáší do nitra tvůrce, který si pamatuje, jak v minulosti narazil." Normalizační režim se také poučil z krachu kontrolních opatření v roce 1968, kdy vnitro nemělo potřebné lidi přímo v redakcích. Po vzoru armády, která své specializované redakce zřizovala už od konce padesátých let, se postupně do redakcí všech klíčových médií dostávají tzv. bezpečnostní redaktoři, ve skutečnosti příslušníci ministerstva vnitra. Policejní materiály - nahrávky odposlechů či záběry ze sledování - se při výsleších ukazují jako psychologicky účinné, a proto nacházejí i veřejné uplatnění, hlavně v televizi a rozhlase, byť jejich zpracování do vysílání někdy ztěžoval fakt, že StB a televize používala odlišnou techniku. Část záběrů tak kvůli nekompatibilitě přístrojů musela snímat přímo z monitoru. Řadoví redaktoři by se ale k takovým materiálům nikdy nedostali, a proto je do sdělovacích prostředků dodávají prověření pracovníci vnitra. Ti sami řadu diskreditujících textů a pořadů připravují.
Výchova kádrů
Tzv. bezpečnostní redaktoři byli podle historika Cajthamla placeni podle tabulek vnitra, a tudíž lépe, což jim někteří běžní členové redakce záviděli. Na místa propagandistů se přitom krátce zpočátku sedmdesátých let nastupovalo spíš za trest, většinou tam byli estébáci se škraloupem z osmašedesátého. Archivní materiály ukazují, že zprvu například redakce deníku Mladá fronta odmítla jistého příslušníka vnitra, neboť redaktorskou práci profesně nezvládal. Podobně skončil i první pokus instalovat na pozici zástupce šéfredaktora armádně-bezpečnostní redakce televize rozvědčíka Minaříka po jeho návratu do ČSSR.

S postupující normalizací se však profesní dovednosti "redaktorů" vnitra zvyšují, je patrná snaha o jejich vzdělávání. V redakcích začínají v rámci základní vojenské služby působit absolventi žurnalistiky a v druhé polovině 70. let byla uzavřena dohoda s Fakultou žurnalistiky Univerzity Karlovy o vzdělávání propagandisticky činných příslušníků ministerstva vnitra.

Ti v redakcích svou příslušnost neskrývají, naopak. Navíc nemají na starosti jen propagandu, v televizi například dělají i dopravní zpravodajství - nejčastěji je v té době bylo možné vidět v pátracích relacích, kde vystupovali přímo v uniformě. Jejich činnost musela zapadat do tematického plánu redakce, nicméně v personálních otázkách měl navrch náčelník tiskového odboru vnitra, který si pracovníky z redakcí zval pravidelně na poradu a úkoloval je (vnitro spolu s tiskovým oddělením KSČ na pravidelných schůzkách instruovalo i šéfredaktory hlavních médií). Pokud redakce byla větší - jako v televizi nebo v rozhlase - měla často autonomní postavení, a to i fyzicky. V 70. letech například ta televizní nesídlila na Kavčích horách, ale v armádním objektu v pražském Břevnově.

Redakce osazené lidmi z vnitra vyprodukovaly v období Charty několik televizních "dokumentů" o jednotlivých signatářích - o Havlovi, Kohoutovi či Zdeňku Mlynářovi. Několikaminutová dílka měla své místo v čase kolem večerních Televizních novin, prostor dostala i ve zprávách.

Daleko více se propagandistickým pořadům věnoval rozhlas, který uvedl také řadu repríz sérií natočených v minulých letech. Výroba diskreditačních snímků pro televizi byla časově náročnější, a proto se v období anticharty vysílaly především starší, již natočené "zaktualizované" pořady, třeba publicistický film Vysoká hra pocházející z první poloviny 70. let, doplněný o záběry diskreditující zatčeného režiséra Otu Ornesta. Televize na zakázku StB odvysílala zkraje roku 1977 i řadu propagandistických pořadů, které se Charty přímo netýkaly. Přesto svoji roli v období štvanic proti signatářům Charty 77 sehrály, když divákům připomínaly činnost rozsáhlého represivního a zpravodajského aparátu StB. Po odvysílání pořadů, na něž kladl režim velký důraz, přišla tisková kampaň, běžně doplňovaná upravenými či vyfabulovanými diváckými dopisy. "Běžní občané" v nich zpravidla děkovali tvůrcům a vyjadřovali své rozhořčení nad zveřejněnými fakty.

Ani negativní propaganda tvořená vnitrem však neměla volné pole působnosti. Návrh příslušníků StB, kteří chtěli někomu uškodit, či novinářů musel nejprve schválit šéfredaktor a také vedení tiskového odboru. K věci se pak vyjádřil odbor ÚV KSČ řídící masové sdělovací prostředky, a pokud měl případ mít dopad i za hranice, pak i ministerstvo zahraničních věcí a poté odbor pro zahraniční propagandu, který byl součástí ideologického oddělení ÚV.

Přesto docházelo i k nežádoucím výsledkům. Například "novinář" - příslušník ministerstva vnitra - Václav Louda napsal článek Kdo je MUDr. František Kriegel. Text vyšel v časopisu Signál, část využil i rozhlas. Oproti směrnicím, které platily, však do materiálu pronikly zmínky o Kriegelově židovském původu a text vyzněl značně antisemitsky. Louda pak dostal důtku a byl přeložen na jiný útvar.
Novináři sobě
Vnitro bylo v úzkém styku i se svazem novinářů. Na sjezdech svazu na jaře a v létě 1977 se jeho členové navzájem chválili za nekompromisní postup proti Chartě. Podle redaktora Rudého práva Karla Douděry boj přinutil československé novináře, aby "zvýšili útočnost, agitačnost (...) a v plné míře oživili jednu z nejzákladnějších forem novinářské práce - polemiku". Ředitel Československé televize Jan Zelenka zase zdůraznil, že "žurnalistika byla povinna pomoci politice a hlavně pomoci divákům a čtenářům otvírat oči". Mladá novinářská generace si "poprvé vyzkoušela politický zápas právě na chartistech. Na něm si poprvé ohmatala, co je to ideologická ofenziva, a cítila ohlas v široké veřejnosti".

Byla to ale iluze. Souhlas mas byl vynucený. A dokonalé ticho už nikdy potom nezavládlo. Charta nemlčela. Necelých třináct let nato režim kapituloval.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 xqxhov xqxhov | E-mail | Web | 19. dubna 2009 v 18:19 | Reagovat

r8WonE  <a href="http://zixlxohdclnd.com/">zixlxohdclnd</a>, [url=http://rhvijtkwxwuc.com/]rhvijtkwxwuc[/url], [link=http://cqdbcwynzhix.com/]cqdbcwynzhix[/link], http://yuojidfqmvaz.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama